Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černobyl článek o havárii 4 bloku

16. 11. 2008

jak vlasně došlo k havárii-

 

Byl obyčejný páteční večer, 25. dubna roku 1986, a obsluha reaktoru Černobyl-4 se připravovala k provedení příprav na sadu testů, které měly proběhnout následující den a měly ukázat, jak dlouho jsou ještě turbíny elektrárny schopny po odstavení reaktoru a tím i přívodu páry dodávat setrvačností elektrický proud, nutný pro napájení čerpadel zajišťujících dochlazování reaktoru v případě výpadku vnějšího napájení. Znalost této doby byla velmi důležitá - pokud by totiž setrvačnost turbín byla dostatečná a pokryla oněch několik desítek sekund, než dojde k automatickému startu dieselových motorů a roztočení rezervních generátorů proudu na plný výkon, nebylo by nutno ono období vykrývat žádným jiným a finančně náročným řešením a významně by to přispělo ke zvýšení bezpečnosti elektrárny. Šlo samozřejmě o velmi riskantní a nebezpečnou sadu testů, nicméně už byla jednou v minulosti úspěšně provedena - tehdy ovšem napětí dobíhající turbíny nebylo stabilní a způsobovalo výpadky chlazení díky nepravidelnému chodu cirkulačních čerpadel. Plánovaný experiment měl ověřit vlastnosti nově vyřešeného regulátoru napětí. Jako součást přípravy na tuto sadu testů byly, stejně jako při minulém experimentu, vyřazeny některé kritické kontrolní systémy reaktoru, v průběhu experimentu potom byly naprosto nezodpovědně vyřazeny i automatické mechanizmy, zabezpečujících bezpečnostní odstavení reaktoru.

I když experiment začal již 25. dubna, díky požadavku Energetického dispečinku na zajištění dodávek elektřiny, nezbytných pro překročení plánu několika místních továren kvůli prezentaci na prvomájových oslavách, bylo provádění experimentu přerušeno - odstaven byl jen jeden ze dvou generátorů. Mezitím došlo díky chybě obsluhy a její fatální neznalosti fyzikálních dějů odehrávajících se uvnitř odstavovaného reaktoru (tzv. xenonová otrava reaktoru pracujícího na mnohem nižším než jmenovitém výkonu) k výraznému snížení výkonu reaktoru, který lavinovitě klesl téměř až k nule. Došlo prakticky k zastavení štěpné reakce a tím k vysoce nestabilnímu stavu reaktoru. V tuto chvíli měl být reaktor odstaven - to by ovšem mělo velmi vážné pracovní a politické důsledky pro personál obsluhující reaktor, takže tato varianta v totalitním režimu vůbec nepřicházela v úvahu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavná oběhová čerpadlo. Vlivem silného ochlazování a nadbytku Xenonu XE135 v aktivní zóně však stále klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v tomto případě reaktor okamžitě odstavily automatické havarijní systémy. Ty však byly v tuto chvíli operátory úmyslně vyřazeny. Obsluha se v šíleném strachu před propuštěním a následnou kriminalizací pokusila reaktor opět nastartovat a vytáhla z aktivní zóny téměř všechny řídící tyče včetně bezpečnostních, a to o víc jak metr výš, než povolují předpisy. Řetězová reakce se zvolna obnovovala a reaktor začal zvyšovat svůj výkon. Díky absenci regulačních tyčí však nebylo rozložení výkonu lineární a docházelo k lokálnímu přehřívání, to ovšem obsluhu nezajímá - jediná podstatná věc v tuto chvíli je splnit plán a uskutečnit experiment za jakoukoliv cenu. Krátce po jedné hodině odpolední, 26. dubna, došlo (o tom ovšem obsluha neměla ani ponětí) k vyčerpání nestabilního xenonu XE135 a výkon jednotky začal stoupat. Když byl na 200MW, obsluha se rozhodla uskutečnit plánovaný experiment a uzavřeli přívod páry k turbíně a odpojila vnější napájení chladících cirkulačních pump. Turbína se dotáčela setrvačností, experiment vrcholil.

Díky uzavřenému přívodu páry a úplné absenci moderátorů v aktivní zóně (voda v kapalném stavu, xenon XE135, regulační tyče) začal ovšem v tuto chvíli výkon reaktoru exponenciálně stoupat a v několika okamžicích dosáhl kritické hranice. Tento okamžik byl v podstatě ten poslední, který ještě nabízel šanci nekontrolovaný růst výkonu reaktoru zastavit. Obsluha reaktoru však tuto šanci nevyužila.

V 01:23 se z reaktorové haly začaly ozývat rány a dunění, obsluha konečně pochopila, že něco není v pořádku a pokusila se spustit proces odstavení reaktoru až na jeho nejnižší výkon. Stiskla poplachové tlačítko nejvyššího stupně a servomotory začaly do aktivní zóny zasouvat všechny řídící i nouzové tyče. Ovšem vzhledem k tomu, že vnitřní uspořádání aktivní zóny již bylo žárem a tlakem značně zdeformováno, nebylo možno tyče zasunout příliš hluboko. Navíc konce tyčí, které dosáhly do aktivní zóny, byly zhotoveny z pokoveného uhlíku a ne z bóru z důvodu plynulé křivky regulace výkonu a v tuto chvíli začaly působit jako další katalyzátor štěpné reakce. Dispečer Akimov posílá dva a následně další tři pracovníky přímo do reaktorové haly, aby se pokusili zasunout regulační tyče ručně - v podstatě je posílá na jistou smrt. První dva pracovníci zahynuli při výbuchu, zbylí tři zemřou za několik hodin na akutní nemoc z ozáření, jejich kůže je zcela černá a spálená.

Během několika následujících okamžiků došlo k nekontrolovatelnému lokálnímu přehřátí aktivní zóny a přeměny veškeré vody na páru. Tím došlo k dalšímu obrovskému zvýšení výkonu, víc než na stonásobek maximální projektované hodnoty. Rostla teplota i tlak, který narůstal rychlostí 15 atmosfér za sekundu. Konstrukce reaktoru odolávala tomuto tlaku jen několik sekund, následně došlo k úniku páry, který doslova odfoukl 1.000 tun těžký uzávěr reaktorové nádoby.

Otevřením reaktorové nádoby se dostal k rozžhavenému jádru aktivní zóny vzduch, směs vzduchu a vodní páry začala okamžitě reagovat s rozpáleným grafitem a následná chemická reakce se zirkoniovým povrchem palivových článků vyprodukovala velké množství směsi vodíku a kyslíku ve výbušném poměru. Následná exploze potom rozervala a zcela zničila reaktorovou halu a další přilehlé prostory.

Současně došlo k roztavení některých z 211 kusů ovládacích tyčí a následně k druhému menšímu výbuchu, jehož příčina není dosud zcela jasná a je stále důvodem sporu mnoha expertů v této oblasti. Oba výbuchy způsobily vyvržení fragmentů hořícího jaderného paliva obrovskou rychlostí ven z reaktoru a následné vniknutí vzduchu do prostoru reaktorové nádoby. Tím došlo k zapálení aktivní zóny - mnoha tun čistého grafitu.

Jednou zapálený grafit je v podstatě nemožné uhasit. Než se podařilo požár zvládnout, uplynulo celkem devět dní. V průběhu těchto devíti dní bylo na hořící reaktorové peklo shozeno převážně z helikoptér celkem 5.000 tun písku, bóru, dolomitu, jílu a olova. Radioaktivita vystupující z reaktorové nádoby byla tak intenzívní, že většina odvážných pilotů těchto helikoptér v krátké době zemřela.

A byl to právě grafitem živený oheň, který stále vyvrhoval obrovské radioaktivní mračno do atmosféry a způsobil, že smrtelné koncentrace radioaktivních látek bylo možné naměřit i ve vzdálenosti tisíce mil daleko od pekla hořícího reaktoru.

Byly zde samozřejmě i neomluvitelné technologické chyby v konstrukci grafitového reaktoru.

Příčiny havárie jsou dnes převážně popisovány jako nešťastná kombinace lidských chyb a nedokonalé technologie. Andrei Sakharov řekl, že černobylská tragédie jasně ukázala, že současný totalitní systém v naší zemi není schopen účinně řídit moderní technologie.

Jak se stalo v sovětské justici již tradicí, bylo uvězněno mnoho lidí, kteří se podíleli na odstraňování následků havárie a moc toho věděli a viděli, samozřejmě bez jakéhokoliv prokázání jejich případné viny. O 25 z nich se ví, že ve vězení zemřelo.

Vysoké radioaktivní zamoření černobylské Mrtvé zóny zůstane v této oblasti ještě po mnoho tisíc let, ale existují odhady, že znovuosídlení této zóny bude možné již za 600 let, plus/minus tři století. Někteří experti předpovídají, že nejnebezpečnější radioaktivní prvky postupně zmizí - případně snad budou vázány do méně škodlivých sloučenin v půdě, vzduchu a ve vodě. Pokud se našemu zřízení podaří někde opatřit dostatečné finanční zdroje a naši politici podpoří nezbytný vědecký výzkum v této oblasti, je možné, že se oblast podaří dekontaminovat ještě dříve. V opačném případě si naší vzdálení dědici budou muset počkat, dokud se úroveň radiace v oblasti nesníží natolik, že bude možné ji biologicky akceptovat. Jak již bylo řečeno, existují nejoptimističtější odhady této doby již kolem 300 let, ale řada vědců zastává stanovisko, že oblast bude ještě za 900 let zcela neobyvatelná.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Černobyl 2008

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář